Náhodou jsem se octl v Libri prohibiti na Senovážném náměstí 2 (potřeboval jsem kopie nějakých dokumentů o mém věznění v roce1986 a soudu v roce 1987) právě v době, kdy tam na stěnách visely (a pod sklem vitrín se povalovaly) kresby, komixy a malby známé osobnosti folku, emigrace a alternativního rocku Jaroslava Jeronýma Neduhy. Strčili mi pak do ruky i katalog, ve kterém byl Jarda vylíčen v růžových barvách, takže nezasvěcený současník by mohl nabýt dojmu, že se píše o dokonalé bytosti bez poskvrnky. A protože jsem rozený bojovník za pravdu a spravedlnost, pokusím se, pro pořádek a ve vší úctě, poskytnout případným zájemcům jiná než oficiální fakta a „doplnit“ jim tak obrázek.
„V roce 1973 je Neduha zbaven statutu profesionálního hudebníka, zakládá však skupinu Extempore“, píše se v katalogu. Hm. I takto se to dá napsat. Jenže já mám poněkud jiné vzpomínky: Jarda Neduha sedával od jara do léta let 1969 na Karlově mostě (naproti schodům na Kampu) a zpíval své folkové písničky (populární byl Vodník). Jeho řídký vlas, ryšavý zjev a dlouhý světlý plnovous byl sám o sobě zárukou pozornosti kolemjdoucích i příslušníků VB. Byly to ale zlaté časy, protože se za den dalo do futrálu od kytary vybrat nejen na řízek přes celý talíř za jedenáct korun u Glaubiců, ale i na dlouhou řadu piv U krále brabantského.
Na jaře roku 1969 jsem i já začal s Jardou posedávat jak na mostě, tak U krále, sem tam jsem ho doprovázel na zobcovou flétnu, ale především jsem také vystavoval (perokresby a alchymáže: pracoval jsem na nočních směnách v tiskárně, a objevil možnost smývání tiskových barev a opětovného tisku válečkem na podlaze pomocí toluenu). Tři roky jsem Neduhovy snahy založit kapelu vydržel nekomentovat, ale pak jsem začal Jardovi naznačovat, že zatímco jeho folkové písničky a texty jsou dobré (hravé, lehké a zapamatovatelné), jeho opětovné pokusy založit kapelu a hlavně písničky zinstrumentovat to vždy spolehlivě pokazí. V roce1973 mi hned dvakrát, vždy po pár měsících a s jinými spoluhráči, předvedl nové podoby rádoby skupiny Extempore, ale nebylo co pochválit. Jednou se rozčílil a řekl: „Když jsi tak chytrej, tak založ skupinu a dokaž, že se dá hrát český ale kvalitní hezký rock, jak o tom neustále mluvíš!“ A tak jsem se zdravě naštval, a prohlásil, že si koupím bicí soupravu a za tři měsíce spolu vystoupíme. Ve Skladu potřeb pro výtvarníky jsem si v malé místnůstce postavil cvičné desky jako imitaci bubnů a začal trénovat. V bazaru jsem za 3000,- Kč zakoupil bubny a několik činelů a na úřadě vyřídil možnost veřejně vystupovat. Začali jsme na Hagiboru, v dřevěných baráčcích tenisového klubu, kde Jarda pracoval jako noční hlídač, po večerech hrát (jammovat) a nacvičovat příští repertoár.
První sestavu s basákem Pickwickem doplnil tehdy legendární sólový kytarista Plastiků, Jirka Števich (celé následné roky se pravidelně stavoval na oběd a vždy vyfasoval některý můj starší svetr nebo bundu, protože byl nezaměstnaný a neměl z čeho existovat), ale po pár měsících se skupina začala etablovat v sestavě Jarda Neduha jako zpěvák a kytarista, já jako bubeník, Jerry Tomášek na basovou kytaru, a tehdy instrumentálně fenomenální Jiří Hradec na sólovou kytaru (uměl si vyrobit a na kytaru přidělat a zprovoznit různé boostery, kvákadla a další mršiče zvuků, takže to znělo velmi moderně, a hlavně, nikdo jiný to tady u nás neměl). Já se pokoušel obohatit zvuk množstvím doma udělaných chřestidel, sestav kovových tyčinek, nakřáplých činelů, a celkem brzy jsem,, přes původní odpor ostatních, prosadil koncept celovečerních programů (jakéhosi pásma písniček).
Mé první bicí v parku na Vinohradech 1974
V témže roce (1974) se mi podařilo zajet do Holandska na koncert Franka Zappy. Přivezl jsem si i takovou grafickou pomůcku na psaní písma, a pomocí toho vymyslel a realizoval (doladit mi to pomohl student grafické školy Jiří Jirka) kulatý znak Extempore (uvnitř kruhu symbolická duha zakrytá mrakem, jako výtvarné vyjádření jak jména Ne-duha, tak doby po okupaci, se třemi hvězdami symbolizujícími jednotlivé hráče kvarteta). Začal jsem doma na psacím stroji vydávat časopis (prvních sedm čísel se věnovalo mnoha tehdy velmi tabuizovaným námětům, např. masturbaci, erekci, kálení, zvracení atd.) v šesti po malostranských hospodách kolujících exemplářích (z Jardy jsem vždy vyprosil nějakou kresbičku nebo básničku). Později jsem podobný časopis vydával po každém koncertu pro čtyři členy kapely a další kamarády (kritizoval jsem, jak jsme zahráli, abychom se zlepšovali).
Dodnes jsem nepochopil, jak se takovému kouřícímu a věčně přiopilému zjevu dařilo balit holky. Vždycky měl nějakou tu lásku, téměř vždycky jí udělal dítě nebo dvě, a vždycky jim pak býval nevěrný s dalším svým dlouhovlasým objevem. Jeho lidská a sexuální nezodpovědnost posléze, bohužel k mému velkému zklamání, prosákla i do jeho hudební kariéry. Nechápal jsem, jak se může kytarista, před kterým je 60 minut na zapamatování velmi náročného programu, hodinu před koncertem, na který jsme půl roku cvičili, ožrat (to jsem tehdy netušil, že mne totéž čeká o rok a skupinu později v Elektrobusu s kytaristou Pavlem Richterem). Jak jsme se tak lepšili coby instrumentalisté, Jardovy excesy (zapomínal náhradní trsátka, struny na kytaru, občas i texty, a hlavně, zatímco my se vzdělávali a neustále chtěli vyvíjet, on ve svém vývoji, lidském i hudebním, ustrnul. Zůstal (navždy) v oné době konce let šedesátých.
V mládí jsem odmítl otci chodit kupovat cigarety a alkohol. Už tehdy jsem tušil, že to, přes původní uvolnění, člověka zabavuje zodpovědnosti za sebe samého. Mnohem později mi došlo, že ti, kteří od puberty tráví každý den v hospodě, nějak spalují neurony ve svém mozku, a zastavují se ve svém vývoji. Zůstávají navždy nezidpovědnými puberťáky.
Jednou se podařilo se zorganizovat týdenní „soustředění“ v pronajatém domku v Počernicích, kde jsme (také díky profesionalitě a hudebním nápadům Jirky Hradce) nacvičili a později v klubech na Strahově několikrát odehráli druhý celovečerní program, Azbestový guláš. Tehdejší tvorbu zaznamenal a na soukromé CD převedl o třicet let později právě Jirka Hradec (Pohřeb funebráka, Extempore 1974-1975). Konečně jsme začali „šlapat“, a naše koncerty začaly být vyhlášené (po letech se mi přiznali různí již etablovaní výtvarníci, že se na uměleckou dráhu, aby si uchovali niternou svobodu, dali díky našim koncertům). Dohnat Jardu k systematické práci a zodpovědnému přístupu k nácviku i koncertům bylo ale (jak se později přesvědčili i další jeho spoluhráči), až na výjimky, prakticky nemožné.
Každý jsme jinačí. Přestože jsem Jardu obdivoval, jak to umí s komixama, holkama a pivem, a měli jsme podobné názory na výtvarné umění, musel jsem konstatovat, že to s ním dál nejde. Usilovně pracoval spíše na pověsti malostranského štamgasta: jeho hráčská nespolehlivost byla pro mne (nekouřil jsem, přestal pít pivo, na černé burze jsem kupoval a měnil elpíčka progresivních skupin a nahrával je spoluhráčům na magnetofonové kotoučové pásky, organizoval koncerty, na psacím stroji psal a sestavoval časopisy) hlavním důvodem, proč jsme se nadobro navždy rozešli. Ona neschopnost domluvit se, jakož i umanutost snah poznat sama sebe a překonat emoce, mne nakonec přivedla k józe, duchovnosti a zenu. Z představy, že zůstanu i v padesáti právě takovou obětí pudů, chtíče či nezodpovědnosti jako Jarda, mne polévalo horko.
Jinými slovy, nezodpovědný bohém Jarda (jinak nápaditý autor písniček a docela dobrý kreslíř pérovek a komixů) se holt muzikantsky i výtvarně zastavil. Podle nejen mého názoru sám nebyl schopen realizovat své sny a mít skupinu Extempore… kdybych (mu) to celé nezorganizoval. Později mu tytéž služby (postarat se o věci, dodělávat projekty atd..) dělal např. Mikoláš Chadima, a ještě později i jiní spoluhráči. Další vývoj a úspěch Extempore už pak jel na (papírech a) konceptu, který jsem v prvním roce existence téhle kapely postupně prosadil téměř navzdory odporu Jardy, jenž byl a je folkovým hráčem, schopným vystupovat maximálně v duu: komponovaná pásma, druhý percussista, art-rockové přechody, značka skupiny, logo, dokonce i to slovo „naive“, a časopisy… Při vší úctě (je mi moc líto všech jeho dětí, které „bohémsky“ opustil, a mladých žen, které, jeho slovy, okecal a ojel), dalo se s ním snad od třetího do osmého piva kecat v hospodě, zahrát si na jednom koncertu, ale pravidelně cvičit, hrát a vystupovat rozhodně ne. Abychom si rozuměli: Jarda byl a je výrazná osobnost svého typu a má toho hodně za sebou. Jiný na jeho místě by se dávno zbláznil. To, o čem píši, lze ale ilustrovat jednou typickou příhodou: koncem srpna, v pátek odpoledne, za velkého vedra, se Jarda vydal s velkým kufrem špinavého prádla do nějaké té Osvobozené domácnosti (aby si jej dal vyprat). Když se po mnoha hodinách marné snahy (upozorňuji, že nebyl opilý) s kufrem vrátil, nadával na svět a osud: Proč zrovna já mám takovou smůlu! Nedošlo mu, že holt jet s prádlem v pátek odpoledne, v dopravní špičce a době přeplněných tramvají, když všichni už byli dávno na cestě na nějakou tu chatu, a polovina pradlenek měla dovolenou, není zrovna dobrý nápad: a že to nemá co dělat s osudem, ale jen s nedostatkem empatie a všeobecného společenského rozhledu.
Navrhuji tedy doplnění textu v katalogu: V roce 1973 zakládá (po několika vlastních nepodařených pokusech) spolu s Vlastimilem Markem (autorem dodnes používaného kulatého loga) skupinu Extempore.
P. S.: Velmi přesné. Tak to zkrátka je a bylo. Holt se někteří chtějí stát k stáru nesmrtelnými. K Extempore už se nehodlám mimo svoji knížku vyjadřovat. Ale těší mně, že jsi to aktuálně udělal aspoň ty. Akorát, že už je pozdě. Bude to tak, jak je to v katalogu. Jedině, že bys napsal o Extempore taky knížku… Mikoláš Chadima
